Halit Ergenç není narozdíl od celé řady jiných herců zaskočen nečekanou a relativně pozdní slávou. Stále pevně stojí nohama na zemi, není ani domýšlivý, ani se nechová jako povýšenec… Má rád jednoduché věci, není ani příliš vážný, ani příliš žoviá...

Jak prožíváte slávu?
Faktem je, že slávě neuniknete.

Jak se s tím vyrovnáváte?
Někdy to snáším lépe, někdy zase hůře. Bezesporu to velice zasahuje do mého života. Nenechává mi to možnost úniku. Chvíle, které trávím sám, jsou pro mne velice vzácné v porovnání s minulostí. Skoro už nemůžu být sám. Dokonce i mí blízcí už mluví o mé práci a slávě, kterou mi přinesla. Z tohoto důvodu i mé osobní vztahy s nimi se čas od času točí kolem tohoto tématu. Tedy, zůstat na chvíli sám, už není tak jednoduché. Když říkám sám, nemyslím tím osamělý. Myslím tím být sám sebou, moci mluvit o čemkoliv, smát se, povídat si, zkrátka bavit se. V poslední době bylo stále těžší uniknout práci, slávě. Každým dnem se na mě zaměřuje větší a větší pozornost. Během posledního roku je to skutečně velice náročné.

Jak to ovlivňuje váš život?
Ani ne. Normálně se mohu procházet ulicemi. Můžu jít kamkoliv. Lidé mě poznávají, bavíme se, nechávám se vyfotit. Ale jakmile je někde hodně lidí pohromadě, okamžitě si najdu cestu, jak zmizet.

Co vám sláva přinesla dobrého?
V mnoha případech mi to otvírá dveře. Je snazší něco začít dělat.

(Foto: TV Nova)

Jako například co? Když děláte rezervaci v restauraci?
Ne, to ne. Nejdříve vždycky nahlásím rezervaci a pak řeknu své jméno. Ale například před nedávnem jsme pomáhali s kampaní Nadace proti rakovině prsu. Moje účast přitáhla na koncert více diváků. Slávu využívám k takovýmto účelům.

Ačkoliv váš otec byl hercem a muzikantem, vy jste se nejprve rozhodl pro studium námořního inženýrství, čímž jste se stal prvním ve vaší rodině s podobným profesním zaměřením, ale nakonec jste univerzitu předčasně opustil, abyste se přihlásil na konzervatoř. Proč jste to vlastně neudělal hned při první volbě?
To je moje povaha. Vždycky hledám věci, které mě někam posunou, ale málokdy se mi dostane pochopení. Z tohoto úhlu pohledu mě herectví nikam neposouvá, hraní je pro mě vlastně jednoduchá záležitost. Nicméně právě toto období mě právě nutilo vyvinout jisté úsilí. Vždycky jsem toužil něčeho dosáhnout.

Nebylo tedy nakonec všechno to úsilí marné? Školu jste opustil a přihlásil jste se na konzervatoř.
Není to úplně tak. Poznal jsem, co v nitru skutečně cítím. Došlo mi, že touhu po muzice a zpěvu v sobě nebudu moci nikdy potlačit. Jediné, o čem jsem skutečně snil, bylo stát na jevišti a zpívat. Nebyl jsem schopen tuto touhu nijak ovládat. Bylo to jako přirozená část mého těla. Nedokázal jsem tomu uniknout, a proto jsem školu nakonec opustil. Ano, ze školy jsem byl znuděný. Studium bylo určitě náročné, ale když máte plnou hlavu matematiky, neznamená to ještě, že se jí musíte živit.

Nezkoušel jste si někdy představit, co by se stalo, kdybyste nakonec školu dokončil?
Samozřejmě, že jsem si to představoval. Ale rovněž byly časy, kdy jsem zvažoval, že bych opustil i svou stávající profesi. Ve skutečnosti je to velice náročné zaměstnání. Není to jako jiné profese, kde dostáváte svůj plat a pohodlně čekáte na důchod. Tato profese je jiná. Může se vám stát, že přijdou časy, kdy zkrátka budete mít hlad, kdy zůstanete nezaměstnaný. S hladem se nakonec naučíte nějak počítat, ale pokud nemůžete hrát nebo zpívat, způsobí vám to daleko větší problémy a pocit prázdnoty než nedostatek peněz. V takových časem jsem si říkal, jestli by nebylo moudřejší na škole zůstat. Často jsem pociťoval, že je herecká profese skutečně tvrdá řehole, a pochyboval jsem, zda obstojím. Ale nikdy jsem to nevzdal.

(Foto: TV Nova)

Vystřídal jste hodně zaměstnání...
Ano, snažil jsem se nějak vydělat peníze. Lepil jsem bezpečnostní fólie na okna. To byla práce, kterou jsem měl velice rád. Stejná firma prodávala mopy. Mop je o 30% výhodnější při úklidu pracoviště. Čím lepší mop, tím čistší nohy. Mop je vynikající investice do podniku. Existuje celá řada mopů a některé z nich jsou skutečně neuvěřitelné. Pracoval jsem jako číšník a barman, když jsem žil v USA. Léta jsem pracoval jako počítačový operátor. Připravil jsem knihu o matematice. Sestavoval jsem ročenky.

Stalo se vám někdy, že byste měl vztah, o kterém nevěděla vaše rodina, podobně jako v seriálu?
Nikdy jsem neměl natolik vážný vztah, abych svou přítelkyni musel představovat rodině.

Nikdy jste nebyl spatřen společně s někým slavným. Není to lákavé, mít vztah s někým z branže?
Nejde o to, že by to měla být lepší nebo horší volba. Pokud bych někoho takového potkal, pak by k tomu možná došlo.

Řekl jste, že do manželství nepatří očekávání. Když jeden od druhého něco očekává a ono se to nenaplní, cítíte se nakonec nešťastný. Pak se ztratí porozumění, úcta i trpělivost. Byl byste toho skutečně schopen, myslím vzdát se všech očekávání před svatbou?
Ve vztahu, kde si někoho kreslíte takového, jaký ve skutečnosti není, nutně vzniknou problémy. Váš partner je v první řadě lidská bytost. Přichází k vám se svou minulostí, není to někdo, koho jste si vysnili. Ale to platí ve všem. Pokud jdete na nějaký film s konkrétními očekáváními, nebudete uspokojeni, protože ten film jednoduše vaše očekávání nenaplní. Ten film samozřejmě může něco sdělovat, ovšem něco originálního, svébytného. A vy byste na to měl být připraven.

Přečetl jste si „Tisíc a jednu noc“, než jste začal pracovat na seriálu?
Ne. Ještě jsem to ani nezvládl dočíst celé. Je to příliš dlouhé.

Vaše sestra je mentálně postižená. Jak to změnilo váš pohled na život?
Váš pohled na život to ovlivní v každém období jiným způsobem. Vneslo to do mého života novou dimenzi. Jde o jiný způsob života. Pochopíte, že na světě jsou vzácnější způsoby lásky, než je obvyklé. Nemůžeme cítit lásku jako má sestra Azade. Každý na lásku klade své osobní nároky a každý žádá něco na oplátku. Naopak bezpodmínečná láska, to je něco velice vzácného.

(Foto: TV Nova)

Halit Ergenç se narodil jako syn herce Saita Ergençe 30. dubna 1970 v Istanbulu. Středoškolské vzdělání získal na Střední škole Beşiktaş Atatürk v roce 1989, aby posléze zahájil studium námořního inženýrství na Istanbulské Technické Univerzitě. Po jednom roce však odchází a začíná studovat operu na Univerzitě Mimar Sinar. Ve volném čase si přivydělává jako počítačový expert a prodejce. Krátce vystupuje jako vokalista v Ajda Pekkan a Leman Sam.

V roce 1996 poprvé v Divadle Dormen vystupuje v hlavní roli v muzikálu The King and I. Do povědomí televizních diváků se dostává díky roli v Kara Melek. Mezi jeho další divadelní role patří Kiss Me Kate, Tatlı Charity, Beni Seviyor, Kral ve Ben, Amphitrion 2000, Evita, Hayalet a Ötekiler a Şarkılar Susarsa. Po rolích v seriálech Köşe Kapmaca a Böyle mi Olacaktı odchází do New Yorku za angažmá v muzikálu The Adventures of Zak.

V roce 2000 hrál ve filmech Hiç Yoktan Aşk a Ölümün El Yazısı a poté v seriálech Dedem, Gofret ve Ben a Zerda. Následuje celá řada rolí v takových představeních jako např. Bugün Git Yarın Gel, Popcorn, Arapsaçı a Sevgilime Göz Kulak Ol. A konečně v roce 2004 vystupuje v seriálu Aliye společně s hvězdami Sanem Çelik a Nejat İşler.

V letech 2005 a 2006, Ergenç hrál ve filmech Babam ve Oğlum v režii Çağan Irmaka, The Net 2.0, Tramway a İlk Aşk. Začátkem roku 2006 vystupoval jako Onur Aksal v televizním trháku Binbir Gece, který se na televizních obrazovkách pravidelně objevoval až do roku 2009. Během tohoto dlouhého období hrál i ve filmech Devrim Arabaları a Acı Aşk. Ergenç si také zahrál Mustafa Kemal Atatürka ve filmu Dersimiz Atatürk.

V roce 2008 si vzal za ženu Gizem Soysallı, ale po jednom a půl roce se rozvedli. Žije s herečkou Bergüzar Korel, s níž má jednoho syna. Nechal se slyšet, že má rád styl Zeki Demirkubuze a emoce Ferzana Özpeteka, ale dává přednost spolupráci s režiséry Reha Erdem a Çağan Irmak, které označuje jako mladé a talentované tvůrce.